Přinášíme vám příběh, který se stal ve Velké Británii
Jsem Češka a už tři roky mám přítele, který se narodil v Turecku a již 17 let žije ve Velké Británii.
V lednu 2016 se nám narodil syn. Narodil se v České republice a má moje příjmení, národnost i trvalý pobyt v ČR. V březnu 2016 jsem se za mým partnerem do Velké Británie vrátila spolu se synem, ale začaly nám velké potíže. Partner začal užívat drogy a marihuanu a já jsem byla striktně proti. Hádky se díky tomu stupňovaly a v červnu se stalo, že se vrátil domů opět pod vlivem drog. Snažila jsem se věc řešit a dostat ho z domu, vše pomohla vyřešit až přivolaná policie, která následně kontaktovala sociální službu.
Ta nejdříve zkoumala zdravotní záznamy u našich lékařů, zda jsme neměli již dříve problémy s užíváním omamných látek. Chodili jsme na konzultace, partner sliboval, že přestane drogy užívat, ale bohužel se tak nestalo. Musela mu být odebrána také licence na provozování taxislužby, podmíněná negativními testy na drogy.
V té době jsem byla již v kontaktu s partnerovou bývalou ženou, která mne varovala, že s partnerem byly problémy již dříve.
Situace se vyvíjela tak, že partner s drogami přestal, ale začal z něho být cítit alkohol. Od narození syna jsem na alkohol a cigaretový kouř alergická a vadí mi, nechtěla jsem se synem být v takovém prostředí.16. června 2016 jsem proto odjela zpět do ČR a vrátila se do Velké Británie až posledního září.
Návrat jsem oznámila sociální pracovnici a ta nás přišla za několik dní navštívit. Věděla, že máme neshody ohledně partnerova pití. O všem jsem ji informovala, protože jsem chtěla, aby ho to přinutilo už konečně otevřít oči. Nechodil domů opilý, ale cítila jsem z něj každý den cigarety a pivo, a to mi vadilo, protože celý byt páchl jako v hospodě. Asi za týden přišla sociální pracovnice s tím, že případ uzavírá, že partner nesmí přijít domů, když si popije. Musí zůstat s kamarády a vrátit se domů, až bude střízlivý. Pokud se něco stane, vše mám sociální pracovnici nahlásit.
Ještě v ten samý den jsem se měla setkat s kamarádkou ve městě, cestou jsem potkala dva partnerovy kamarády. Jednoho z kamarádů nemá partner rád, bezdůvodně na něho žárlí. Na chvíli jsem se s nimi zastavila, kamarádi se podívali na syna a zeptali, jak se máme a pak jsem pokračovala v cestě na smluvený sraz.
Po schůzce s kamarádkou se mne manžel na střetnutí s kamarády vyptával, nic jsem mu netajila. Přišel domů asi půl hodiny po mně a už od dveří následovala scéna, ve které mne obvinil ze lži o setkání s kamarády. Nechápala jsem, proč řeší takovou hloupost, až jsem si všimla, že je opilý. Snažila jsem se ho tudíž vyprovodit z bytu, protože dnes podepsal dohodu, ale odmítal se vzdálit. Protože jsem chtěla odejít tedy sama, vzal telefon a volal svým kamarádům. Vyrozuměla jsem, že mluví o mně a synovi a začala jsem se bát, co se bude dít.
Odešla jsem nakrmit syna před spaním a slyšela, že někdo přijel. Byli to partnerovi kamarádi. Partner na mne začal křičet, a já jsem řekla jeho kamarádům, aby ho okamžitě odvedli, nebo zavolám policii. Šla jsem zpět do pokoje a najednou ke mně partner přišel, protože mi údajně chtěl něco říct. Chytil mne za vlasy, druhou rukou za ústa a vyčítal mi, že jsem ho shodila před jeho kamarády. Když jsem začala křičet, kamarádi ho ihned ode mne odtrhli a odvedli pryč.
Shodou okolností jsem právě v té chvíli dostala sms od partnerovy bývalé ženy s dotazem, jak se máme. Byla jsem v šoku a proto jsem jí napsala o tom, co se stalo. Přiznala, že se také u nich už dřív odehrávalo něco podobného před dětmi a že bych měla zavolat policii. V noci pak už byl klid, proto jsem napsala sociální pracovnici až ráno, jestli se za ní mohu zastavit, protože jsem potřebovala získat informace, jaké mám možnosti, jestliže takto nemohu již s partnerem dál žít. Domluvily jsme se na další týden. Za půl hodiny po našem rozhovoru mi znovu telefonovala, že bylo podáno hlášení o domácím násilí na mé osobě.
Věděla jsem, že to musela nahlásit jedině partnerova bývalá žena, která se mi posléze omlouvala, neboť se bála, aby se nestalo něco horšího.
Na druhý den mne přijel navštívit vedoucí sociální pracovník s varováním, že partner se k nám nesmí přiblížit, a pokud by se tak stalo, musím okamžitě volat policii, jinak budeme muset jít k soudu. Zeptal se mne, jestli chci věc řešit soudně, s čímž jsem nesouhlasila. Sám řekl, že on by také nechtěl, protože já a syn jsme velmi pěkná rodina, ale že je to velký risk a on musí ochránit mého syna. Musím ho tedy přesvědčit, že spolupracuji jako doposud a že mne přijde o víkendu navštívit sociální pracovnice, která má také malé děti a může mi také finančně vypomoct. Sociální služba mi údajně takto může pomoci 3-6 měsíců.
V neděli ráno mne nato vzbudila policie, které jsem musela říct všechno, co se stalo a také si pak jeli pro partnera, kterého vzali na výslech a zadrželi na 12 hodin.
Následovalo pondělí, úterý a stále mne nikdo nekontaktoval, ani se nezajímal, zda jsme v pořádku.
Pouze se mnou přes internet pokusil spojit partner.
Informoval mne, že se telefonoval s vedoucím sociálním pracovníkem, který byl u nás před víkendem, protože neviděl syna čtyři dny. Dostal informace, že se k nám nesmí ani přiblížit, vůbec nás kontaktovat a že se bude muset jít léčit ze závislosti na alkohol a k lékaři na testy. Vysvětlil vedoucímu pracovníkovi, že nemůže současně platit nájem tam, kde nyní bydlí a za byt, kde bydlím já se synem, a zda by mi mohli pomoci sehnat nouzové bydlení. Sociální pracovník se ale vyjádřil, že to není tak jednoduché, musím se spojit s majitelem domu sama a požádat také o sociální příspěvek na bydlení. Cena za nájem a další služby by byla pro mne ale i tak příliš vysoká, i když bych dostala příspěvek na dítě, na který čekám a příspěvek na bydlení. Partner se snažil problém vysvětlit. Sociální pracovník ho ale odbyl, že to není jeho problém.
Bála jsem se, že nás takto nepřímo tlačí dolů, aby měli šanci odebrat nám syna.
Syn pro mne znamená všechno. Partner se k synovi nikdy nechoval špatně, a také nakonec sám navrhl, abych naše dítě odvezla do České republiky a tímto jej ochránila.
Autorka: Mamina a Dagmar Dureckova
